čtvrtek 24. dubna 2014

Jak jsem se ztratila v Brooklynu

Ahoj!

Dneska se Áčko vrátil do práce a mě začal konečně jakýs takýs řád.
Jsem za to ráda, protože vím, že se nemůžu válet v posteli bůhví do kolika, ale že musím v 6 vstát a v 6.45 být ready, protože odchází do práce.


Ráno jsem chtěla poklidit - vytřít, umejt kuchyň.. Ne, nemusím to dělat, ale žiju tady, tak samozřejmě pomůžu s čímkoli.
Malá vstala ještě než jsem začala něco dělat. skočila mi do náruče, připravila jsem jí snídani a pustila se do kuchyně. Do toho se vzbudil prcek, takže jsem udělal snídani i pro něj.
Co se mi líbí je taky to, že mají povolenou jednu pohádku denně. A protože jsem potřebovala vytřít, tak jsem jim něco pustila. Stihla jsem to ještě dopoledne, tak jsem s nima chtěla jít do parku.
Jenže jsem nečekala, že tam bude taková zima - měla jsem na sobě jenom mikinu a vláčet se zase domů s kočárkem a dvěma dětma se mi vážně nechtělo. Vysvětlila jsem malý, že půjdeme do parku po obědě a že teď obejdeme blok a může mi znovu ukázat, kde je školka, abych tam trefila. Místo toho, abych se od školky otočila a šla zpátky, jsem si chytře řekla, protože vylezlo sluníčko a udělalo se teplo, že to projdeme dalším blokem. A tak se stalo, že jsem se poprvý ztratila :D
Obešla jsem několik bloků a nic. Bloudila jsem sem a tam a jinam.. Byla jsem úplně lost :D
Do toho se udělala zase zima, malá začala kňourat.. :D
Dala jsem na radu Áčka - když se ztratíš, zeptej se na hospodu, která je v naší ulici; všichni jí znají.
Jako na potvoru samozřejmě nikde nikdo nebyl, protože jsem se ocitla v nějakym zapadlíkově.
Naběhla jsem za prvním chlapem, kterýho jsem uviděla, ptala se ho, jak se mám dostat domů :D Samozřejmě nebyl odsud, takže nevěděl. :D Další kolemjdoucí už mi naštěstí poradil, byla jsem jeden blok od naší avenue (nevěděla jsem ani, která to je, dokud mi neřekli, kde je ta hospoda :D )
Byla jsem teda úplně na konci ulice, ani nevím jak jsem se tam dostala. Naštěstí jsem se tam orientovala, protože mě tamtudy A. protáhnul v pondělí.
No, do 20 minut jsme byli doma. Není sranda vláčet se s kočárkem, kde sedí jedno dítě a druhý se za něj drží, jelikož ho bolej nožičky, což znamená další zátěž.
Připravila jsem jim oběd, dala malýho spát, přijdu do obýváku a malá to zalomila na gauči.
Zbytek dne byl v pohodě, do parku jsme teda už nešli, protože vstali pozdě a čekali jsme na tátu.
Dorazil před 4, bavili jsme se o tom, jakej jsme měli den a tak. Prostě klídeček.
Děkoval za kuchyň, že to tam málem nepoznal a šel uvařit.

Večer jsme seděli v obýváku, měla jsem děti na klíně a prohlíželi jsme si rodinný videa. A. na mě kouká a spustí: Ani nevíš jak jsem rád, když vás vidím spolu, jsem vážně šťastnej. Až se mu zlomil hlas..
Ani jsem nevěděla co na to říct.. Ale co mu na to odpovědět jinýho ne že jsem šťastná taky.

Nemám nejbohatší rodinu s největším autem, s největším domem/bytem a s všelijakýma vymoženostma jako jiný holky, ale rozhodně mám rodinu s velkým srdcem..
 Snad.

Mějte se fajn!

6 komentářů:

  1. Skvělý, máš velký štěstí že si chytla takovou rodinku:)hahah aby se z tebe jednou nestala rovnou mom

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, mám neskutečný štěstí :)

      Vymazat
  2. Takovouhle rodinu chci pristi rok!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chce to velký štěstí, ale přála bych to všem :)

      Vymazat