První krok je vždycky to nejtěžší, pak už jde všechno...

První krok je vždycky to nejtěžší, pak už jde všechno...

Kde začít.. Asi něčím o mně. Takže - po škole jsem šla na rok na anglinu ( pominu to, že jsem se hlásila na vejšku, na kterou mě přijali a ze který jsem odešla díky mýmu (Ex)příteli ). Ani jsem nevěděla, co budu dělat dál - práce nebo jiná škola? Táta mi jednou ukázal článek v novinách o au pair, tak jsem se ho ptala, co to má znamenat, že tu mám závazky (haha).

Anglina skončila v červnu, tak jsem si dala ještě poslední prázdniny. Osud tomu tak chtěl a já najednou začala hledat informace o au pair - přes agentury po různý stránky, kde se dají vyhledat rodiny. Potřebovala jsem prostě pryč a to co nejdřív. Tak se stalo, že jsem si sama našla rodinu se dvěma holkama a do měsíce odjela do Anglie. Každopádně jsem tam nevydržela dlouho. Bylo to celkem zajímavý, čekala jsem, že když je HM ze Slovenska, že bude mít naší náturu a že mi spoustu věcí ukáže a vysvětlí. Byla jsem pěkně naivní, bylo to peklo - od starší holky jsem se dočkala škrábání, kopání a kousání a ještě před Vánocema byla zpátky doma.

Pak jsem si našla práci, kde jsem díky okolnostem vydržela necelej rok. A přišlo zase rozjímání nad tím, co budu dělat dál.

Našla jsem si další rodinu, tentokrát z Irska a se třema dětma - kluci, dvojčata, těm byly 4 měsíce a jejich ségře byly 2 roky.

Bohužel nebo naštěstí jsem tam vydržela cca půl roku. Děti byli sice perfektní, ale zase ty rodiče. uklízet po nich, použitý sáčky od čaje, ze všech koutů baráku, vidět jak mi začnou hamtat botama po mokrý podlaze, když se zrovna vrátili od koní a to nemluvim o tom, jak se zachovali, když mi umřel děda. To byla poslední kapka.

Řekla jsem si dost. Ovšem s tim, že jsem si ještě před návratem do ČR začala hledat jinou rodinu, úplně někde jinde, protože neustálý deště v Irsku to není nic pro mě.

A povedlo se. Ozvala se mi Češka, která žije ve Švýcarsku s manželem. Švýcarem a jejich ani ne dvouletou holčičkou.

Znělo to perfektně - vlastní hotel s restaurací, já bych měla svůj pokoj, mimo jejich byt, v tom hotelu.

Vrátila jsem se na pár dní do ČR ani se nestihla rozkoukat a už zase letěla pryč.

Zaplatili mi i letenku, abych tam přiletěla na zkoušku na měsíc.

Měsíc proběhl celkem zajímavě, vzali mě rovnou i na dovolenou do Itálie.

Ve Švýcarsku jsem si pak našla i přítele a byla jsem neskutečně šťastná. Přes den jsem hlídala, pak jsem byla s nim, podnikali jsme různý akce a výlety nebo hlídali spolu.

Po tom měsíci jsem se vrátila domu, protože oni jeli na další dovolenou.

Samozřejmě jsem to obrečela, ale přítel mi udělal překvápko a přijel do ČR na pár dní za mnou.

...

Do Švýcarska jsem se vrátila dřív, než se vrátili oni z dovolený. A tehdy to začalo.

Vrátili se z dovolený, měli problémy, on se od nich odstěhoval, ona začala bejt pořád pryč a najednou jsem si uvědomila, že máma jsem spíš já, když hlídám od rána do rána. Občas jsme teda s HM byly pařit spolu a to vážně stálo za to. Ale co si budem.. Myslim, že nikdy nemůže bejt člověk natolik dobrej kámoš s HM, aby nebyly problémy. A když jsem se jednou ozvala, že hlídám kolikrát od rána do rána, tak jsem to dostala pěkně sežrat a to před celou restaurací a lidma z hotelu. Příšerná ostuda. Po týhle hádce jsem byla absolutně mimo. Dala jsem jim všechno, hlídala jsem pomalu 7 dní v týdnu non stop a vděkem mi byl jenom řev a nadávky.

Zavolala jsem našim, že druhej den odjíždim a jedu domů. A tak se stalo. Musela jsem během noci obvolat spoustu lidí, zařídit, kdo mě odveze, kdo pro mě přijede, lístek domů, atd.

A za dva dny jsem byla doma. Jsem neponaučitelná, co? 

Zapřísahala jsem se, že au pair už nikdy dělat nebudu, že si najdu u nás práci, seženu si bydlení a usadim se.

Vydrželo mi to, myslim, něco kolem 2 měsíců?