neděle 5. března 2017

Loučení

Po hodně dlouhé době jsem se rozhodla napsat článek.
Jsem zpět. 
Na blogu i v ČR.

Vzpomínám, jako by to bylo včera, kdy jsem zabalila krabici a nechala ji poslat domů.
Když jsem v den odletu balila, dopoledne přišel A. , šla jsem vyzvednout děti do školky.
Čekala jsem v ředitelně
Ředitelka i učitelky se se mnou loučily, utíraly slzy. Sobě i mně.
Poslouchala jsem, jak mi děkujou, že jsem odvedla skvělou práci s dětma, jak jsem si je získala a že po mně budou mít prázdný místo v srdci.
Nevnímala jsem to.
Pořád mi opakovaly, ať před dětma nebrečim, že mě takhle nesmějí v poslední den vidět.
To se tak lehko řekne.

Děti přišly, běžely jsme domů, aby mě odvezli na letiště, abych mohla nasednout na letadlo a opustit je.
Naposledy jsem šla ulicema, který jsem za dva roky pobytu tak důvěrně znala.
Naposledy jsem pozdravila prodavače a známé, které jsem vídala každý den, neměli tušení, že už se nikdy neuvidíme.

A. mi vzal kufr, já popadla příruční zavazadlo, kabelku a děti. Naposledy jsem se porozhlídla po bytě, kde jsem to kolikrát tolik proklínala. Kde jsme s Luckou prožily naše společný Vánoce, kde jsme pařily, vařily a užívaly si víkendy. Kde jsem se nejednou pohádala s A. Kde se událo hodně příhod. Vtipnejch i smutnejch.
Položila jsem svůj klíč od bytu na stůl.
A zabouchla za sebou dveře.
A za svou minulostí.
V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem si nedala ani řasenku.

Na letišti jsem samozřejmě musela přendavat věci z kufru do kabelky a zpět, abych se vešla do váhového limitu. 
A. mi pomáhal, děti netrpělivě vyčkávaly.

Je to tu. Loučení.
A. se mi pomstil poslední fotkou.
Kde jsem oteklá, ubrečená, bez řasenky, ale s dětma,
který moc neměly rozum z toho, co se v tu chvíli dělo.
Odcházeli.
Dívala jsem se za nima. Prosklenou střechou svítilo dovnitř sluníčko. Viděla jsem jen siluety. A. držel malýho v náručí a malá šla vedle něj.
Před očima se mi zobrazila vzpomínka. Mě sedící před dvouma rokama v lobby hotelu v Tarrytownu s ostatníma holkama, který čekaly na rodiny. Viděly jsme někoho přicházet. Jen siluety. Nějakýho vysokýho chlapa, držícího dítě v náručí, vedle něj poskakující malou holčičku s rozevlátýma vláskama ........
Upustila jsem věci na zem, propadla v pláč. 
Bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, že mě sleduje spousta zvědavců a že se za mnou otáčej.
............

Když jsem se vzpamatovala, prošla jsem kontrolou, šla zkontrolovat svůj obličej, připojila jsem se k wifi, psala jsem si s Luckou, naposledy se rozloučila. Zaktualizovala jsem si status na Facebooku.
Čeká na letadlo z JFK do Prahy.

Praha, Česká Republika, domov, rodina.
2 roky v háji. Zpřetrhaná přátelství.
Sebelítost. Smutek. Vztek.
Výčitky.
Tolik věcí se mi honilo hlavou.
Proč jsem tohle a tamto neudělala jinak?
Proč jsem nejela tam a tam? 
Proč, proč, proč... ???
Tolik bych toho udělala jinak.
To byla další z těch težších věcí.
Ohlédnout se zpět. Zrekapitulovat si poslední dva roky.
Možná i víc.
Není tak jednoduchý zabouchnout za sebou ty dveře.




Goodbye USA


2 komentáře:

  1. Ty brďo, ty bys měla napsat knížku, zhltla jsem to jedním dechem!
    A je hrozně zvláštní si uvědomit, že to není část knížky, ale skutečná realita...
    Hodně štěstí :-)

    OdpovědětVymazat