6 měsíců do návratu domů

Ahoj.

Několikrát jsem to tu už zmiňovala, ale čas vážně neuvěřitelně letí. 

Jen 6 měsíců a vracím se domů. Ke svojí rodině. Neuvěřitelnej pocit.

Prosinec uteče rychle, protože 19.12 odlítám za Danem a jeho rodinou a zůstanu tam přes svátky až do 10. ledna. Pak už to uteče jako voda a já budu sedět v letadle směr Evropa.

Nemůžu se dočkat. A taky nemůžu uvěřit tomu, že jsem to tu ty dva roky dala!

Spousta au pairek si jede do Ameriky najít chlapy, který si pak budou moct vzít a zůstat tu žít, po jejich příjezdu se valná většina okamžitě registruje na nejrůznější internetový seznamky jako pominutý ( tím nehodlám nikoho urážet ani odsuzovat, vím že samota je bestie..) , některý sem jedou aspoň na chvilku zažít americkej sen - žít v hezkým domě s uklízečkama, řídit káry, který doma jen tak neuvidíme atd. Jedou sem, aby měly lepší život, zažily něco jiného, osamostatnily se, vyzkoušely si, jaké to je být bez rodiny a domácích mazlíčků minimálně celý rok.

Já přijela do rodiny, kde se stalo velký neštestí a můj HD ztratil manželku - lásku svýho života, děti maminku, důležitýho člena rodiny. Ten příběh, ta událost, mě chytla za srdce a já si řekla, že jim chci pomoct, věděla jsem, že to nebude jednoduchý. Bylo mi hrozně líto, že jejich love story měla tak rychlý konec. Ale netušila jsem čím vším si tu projdu.

Nevěděla jsem, že můj pokoj bude velkej asi jako náš špajz doma, že budu mít jednolůžko, který jsem naposledy měla, když mi bylo snad 6, nevěděla jsem, že první co uvidím, jakmile vejdu do tohohle bytu budou švábi, že můj HD si do ani ne tří měsíců najde přítelkyni a že z kamarádskýho vztahu, který jsme si budovali od našeho prvního skypu se stane postupem času doslova nenávist, kdy jsem nebyla schopná se na něj ani podívat, probrečela jsem dny i noci, chtěla to vzdát nesčetněkrát, pracovat 16 hodin denně, zvládat dvě školy najednou a když se ozvete, tak si vyslechnete, že jste měly víc dovolený ( když jste se o to neprosily) než kterákoliv jiná u pair, a že to v podstatě tomu člověku dlužíte. K tomu všemu jsem přišla o nejlepší kamarádku, a o další kamarády doma, najít si kamarádky mezi au pairkama v NYC je trouble, protože jsem tu nejstarší. atd atd... 

Já osobně už jsem unavená z celý USA. 

Z toho, jak když vlezete do metra a naproti vám sedí holka, co si dělá přede všema makeup; z toho jak je tu všechno neosobní, sousedi z baráku vás ani nepozdraví, natož aby vám pak pomohli s kufrem do schodů; z toho když vedle vás v metru sedí někdo, kdo bude raději hodinu v kuse popotahovat, než aby se vysmrkal, protože pro amíky je nechutný , když na veřejnosti někdo smrká; z toho jak tady s dětma jednají jako se sobě rovnýma a ve finále jim utíraj zadek, když už jim bylo dávno 5; z toho jak čekáte na metro a lidi jdou a hodí odpadky do kolejiště místo do koše; kterej je o tři kroky dál; z toho jak si vás každý všímá, když nemá, když někde jdete a ostatní vám říkají ať přestanete kouřit, ať přestanete koukat do telefonu a koukáte se po ptácích nebo západu slunce; z toho jak v metru žádnej chlap nenechá svoje místo těhotný ženský. 

Tohle všechno z vás vysává energii neuvěřitelným způsobem.

Lidi se tady neumějí chovat a jsou to neskutečný prasata.

Takový jsou lidi v New York City. Takovej je New York - špinavej a hnusnej.
Nechápu lidi, co sem jezděj na dovolenou a utrácej peníze za to, aby viděli ten bordel, špínu, cítili ten smrad a viděli mrakodrapy, který jsou i jinde ve světě a v mnohem hezčím prostředí. Mě by NYC za peníze za dovolenou nestál. Za žádnou dovolenou..

Naprosto už chápu, proč je smlouva na rok a pak je možnost prodloužit jen o další rok.

Už to chápu.
Promiň mi to, New Yorku, mám jen ponorku, vím že mi budeš chybět

...

Pro ty, komu se to nelíbí - to je jen můj názor :)
Vy ho můžete mít a udělat si jiný
..

Děti mi budou moc chybět, i A. a celá jeho rodina, hlavně jeho maminka a už teď vím, že to hrozně obrečím. Nedokážu si představit tu nekonečnou cestu letadlem, vím že to bude těžký.

Ameriku nemám ráda, ale nechám za sebou kus života a budu muset začít od začátku.

Opět.

Těším se na Evropu, na rodinu, na svojí kočku, na náš dům, na naší zahradu a bazén, na vanu, na svojí velkou postel. 

Přemýšlím, co budu dělat až se vrátím domů. Nejsem si jistá, jestli zůstanu v ČR, ale jsem si jistá že v Americe zůstat nechci. Mě totiž Amerika víc vzala než dala.
Ale nevím, jestli mám být víc zklamaná z Ameriky nebo sama ze sebe..

Stýská se mi třeba po Švýcarsku, přemýšlím i o jiných možnostech díky mojí ségře, se kterou jsem nikdy moc nevycházela a teď mě to hrozně mrzí, ale jsem ráda, že to je mezi náma teď jaký to je a hrozně nerada bych, aby se to vrátilo tam, kde to bylo před mým odjezdem do USA.

Vážím si svojí rodiny neskutečně a vím, že oni tu budou vždycky, zatímco ostatní se ke mě otočej a odejdou... 

Vážím si Dana, díky kterýmu, jsem se hodně změnila.. 

Doufám, že těch posledních 6 měsíců proběhne v klidu a já nebudu muset řešit žádný problémy a že se znovu neocitnu v nemocnici a na pokraji všech sil.
Pozitivní myšlení.

Mějte se všichni krásně 

:)