Loučení

Po hodně dlouhé době jsem se rozhodla napsat článek.

Jsem zpět. 

Na blogu i v ČR.

Vzpomínám, jako by to bylo včera, kdy jsem zabalila krabici a nechala ji poslat domů.

Když jsem v den odletu balila, dopoledne přišel A. , šla jsem vyzvednout děti do školky.

Čekala jsem v ředitelně

Ředitelka i učitelky se se mnou loučily, utíraly slzy. Sobě i mně.

Poslouchala jsem, jak mi děkujou, že jsem odvedla skvělou práci s dětma, jak jsem si je získala a že po mně budou mít prázdný místo v srdci.

Nevnímala jsem to.

Pořád mi opakovaly, ať před dětma nebrečim, že mě takhle nesmějí v poslední den vidět.

To se tak lehko řekne.

Děti přišly, běžely jsme domů, aby mě odvezli na letiště, abych mohla nasednout na letadlo a opustit je.

Naposledy jsem šla ulicema, který jsem za dva roky pobytu tak důvěrně znala.

Naposledy jsem pozdravila prodavače a známé, které jsem vídala každý den, neměli tušení, že už se nikdy neuvidíme.

A. mi vzal kufr, já popadla příruční zavazadlo, kabelku a děti. Naposledy jsem se porozhlídla po bytě, kde jsem to kolikrát tolik proklínala. Kde jsme s Luckou prožily naše společný Vánoce, kde jsme pařily, vařily a užívaly si víkendy. Kde jsem se nejednou pohádala s A. Kde se událo hodně příhod. Vtipnejch i smutnejch.

Položila jsem svůj klíč od bytu na stůl.

A zabouchla za sebou dveře.

A za svou minulostí.

V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem si nedala ani řasenku.

Na letišti jsem samozřejmě musela přendavat věci z kufru do kabelky a zpět, abych se vešla do váhového limitu. 

A. mi pomáhal, děti netrpělivě vyčkávaly.

Je to tu. Loučení.

A. se mi pomstil poslední fotkou.

Kde jsem oteklá, ubrečená, bez řasenky, ale s dětma,

který moc neměly rozum z toho, co se v tu chvíli dělo.

Odcházeli.

Dívala jsem se za nima. Prosklenou střechou svítilo dovnitř sluníčko. Viděla jsem jen siluety. A. držel malýho v náručí a malá šla vedle něj.

Před očima se mi zobrazila vzpomínka. Mě sedící před dvouma rokama v lobby hotelu v Tarrytownu s ostatníma holkama, který čekaly na rodiny. Viděly jsme někoho přicházet. Jen siluety. Nějakýho vysokýho chlapa, držícího dítě v náručí, vedle něj poskakující malou holčičku s rozevlátýma vláskama ........

Upustila jsem věci na zem, propadla v pláč. 

Bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, že mě sleduje spousta zvědavců a že se za mnou otáčej.

............

Když jsem se vzpamatovala, prošla jsem kontrolou, šla zkontrolovat svůj obličej, připojila jsem se k wifi, psala jsem si s Luckou, naposledy se rozloučila. Zaktualizovala jsem si status na Facebooku.

Čeká na letadlo z JFK do Prahy.

Praha, Česká Republika, domov, rodina.

2 roky v háji. Zpřetrhaná přátelství.

Sebelítost. Smutek. Vztek.

Výčitky.

Tolik věcí se mi honilo hlavou.

Proč jsem tohle a tamto neudělala jinak?

Proč jsem nejela tam a tam? 

Proč, proč, proč... ???

Tolik bych toho udělala jinak.

To byla další z těch težších věcí.

Ohlédnout se zpět. Zrekapitulovat si poslední dva roky.

Možná i víc.
Není tak jednoduchý zabouchnout za sebou ty dveře.

Goodbye USA