Můj ROK a něco v USA ...

Ahoj,

Rovnou říkám, že napsat tenhle článek jsem ani nechtěla. Moje kamarádka mi řekla, že až nebudu mít do čeho píchnout, tak to napíšu. Řekla jsem jí, že to nemám dost často, ale že tohle bude asi vyčerpávající.

Až do víkendu, kdy jsem byla bez wifi, bez tv ( a jen Lucie dokáže pochopit, jak jsem se těšila na Havy Pota víkend .. ), bez pandory - takže jsem jen tupě seděla a čuměla a rozhodla se to napsat.

14.4. Jsem 'oslavila' rok v USA.

Z předchozích článků víte, že jsem to neměla posledních pár měsíců jednoduchý - přesčasy, noční hlídání, o víkendech dvě školy, s Áčkem to bylo špatný, přišla jsem o veškerej společenskej život, neměla jsem čas sama na sebe.

...

17.4. Jsem 'oslavila' rok v mojí host rodině.

Byl pátek = áčko odjížděl s dětma odpoledne k jeho rodičům.

Než odjeli, dala jsem mu lahev vína s tím, že mu děkuju za ten rok.

Zapomněl a řekl, že si uděláme další týden spešl večeři a vypijeme ho spolu..

Což už pro mě byla asi poslední kapka toho všeho.

Ne vlastně...

Poslední kapka byla, když jsem cca týden na to dostala chřipku. Ve čtvrtek přišel z práce, to už jsem tady ležela polomrtvá a oznámila mu, že potřebuju v pátek sick day, že mi bude určitě druhej den zle.

Koukal na mě jako puk, byl totiž zvyklej, že ikdyž jsem byla nemocná , tak jsem i přes to makala.

Čekala jsem, že odveze děcka k jeho rodičům, abych měla klid.. No.. To jsem se zase jednou spletla.

Když jsem si v noci byla udělat čaj, bylo mi řečeno, že přijede babča, on ráno odvede malou do školky a babička bude tady s malym. Pecka. To jsem ale ještě nevěděla co mě čeká.

V pátek jsem se probudila upocená v bolestech, nemohla jsem se pohnout. Když jsem ale slyšela rachotit Áčka v kuchyni, musela jsem se vykopat a poprosit ho o léky. Řekl ať si jdu lehnout , že je dojde koupit. Mezitim jsem zase upadla do komatu a probudila se, až když jsem slyšela babičku a malýho. Upocená zabalená v dece jsem se doplazila do obýváku jí pozdravit a poděkovat, že přijela a hlídá malýho. Hned se starala co a jak, v kuchyni mi ukazovala všechny léky, co mi áčko koupil. Bylo mi tak zle, že jsem sebou švihla, v tu chvíli jsem byla vděčná , že tam je a stihla mě čapnout. Nebejvám nemocná, a tohle bylo už podruhý, co jsem tady a bylo mi takhle zle.

Nebyla jsem ani schopná si vzít prášky, takže mi je musela dát ona a popmoct mi do postele.

Myslela jsem si, že až bude mít malá po školce, pojedou děti k rarodičům.

To jsem si ale myslela špatně.

Áčko přišel dřív z práce, babička odjela a on i děcka zůstali doma. Super.

Co mě dostalo, když jsem se opět probudila, někdy večer a slyšela jsem jak někdo otevřel dveře a já uslyšela hlas jeho přítelkyně, kterou hrozně miluju, protože není vůbec falešná.

Přistihnu se jak si šeptám - dělá si ze mě teď p*del? tak já tady umírám a on si přitáhne svojí přítelkyni na přespání a ještě se ani neobtěžuje mi o tom říct? No dobrý, tak to nevylezu ani do kuchyně něco po celym dni sníst a udělat si čaj, protože nestojim o to jí vidět, slyšet, mluvit s ní a nechci , aby mě viděla tak jak zrovna vypadám. Děck dělali takovej kravál, že už jsem česky křičela ať jdou všichni do hajzlu ( asi mám touretův syndrom, pozoruju to na sobě dost často i venku, když jdu po ulici ) , tak se je áčko snažil aspoň trochu zklidnit. Nezklidnil. A nakonec to zabil tim, že šli s princeznou na večeři a pozval si kamaráda na hlídání - ok celej den bez jídla, bez pití. Pecka.

Druhej den vypadli, díky bohu za ty dary, takže jsem měla čas na to si odpočinout a bejt v klidu.

...

Co jsem tady, byla jsem asi jen na třech cluster meetings ( slezina coordinátorky a všech au pairs, o který se stará, který jsou každej měsíc), na posledním jsem byla loni v červenci.

Týden po mojí nemoci zrovna jeden byl a já se rozhodla že půjdu, protože to byla moje jediná možnost, jak přijít do styku s někym jinym, než s Áčkem a děckama.

Jen co mě moje coo viděla, hned se ptala jak se mám, jestli je všechno ok atd. koukla jsem se na ní a okamžitě se ptám jestli jí psal. Samozřejmě , že psal. Prej, že vypadám smutně a unaveně.

Takovej vztek jsem dostala. Já si teda s coo chtěla promluvit sama, ale nechtěla jsem jí říct všechno, abych tím neublížila jemu. Ale jak mi řekla tohle, tak jsem ze sebe vzteky začala chrlit všechno.

O tom, že jsem přišla o společenskej život, protože se starám jen o děti a chodim jen do školy, že makám přesčasy, co udělal když jsem byla nemocná; vyprávěla jsem jí story, kdy jsem hlídala večer, měl přijít v 9 a v 10 mi přišla sms , že přijde v 11 a přišel za 10 minut půlnoc - bez díky, promiň, prosim, kdy jsem seděla v obývaku ubrečená, že to nedávám, že si mě neváží a on se mě jen suše zeptal, jetsli mám snad něco lepšího na práci a když jsem mu řekla, že si mě absolutně neváží a já si tady připadám jako hovno završil to tim, že se urazil a bezeslova odešel. A on se ještě diví, že vypadám smutně a unaveně? To jako vážně?! Nevěřícně na mě koukala, že tohle si ke mě nesmí dovolit. Řekla, že mu napíše mejl a přijde a budeme to řešit.

Áčko to se mnou chtěl řešit samozřejmě ještě večer před tím než přišla.

Řekl, že odvádim skvělou práci, že ví, že je to náročný, že mě má rada celá rodina, bla bla. Řekla jsem mu, že to jak se choval že byl rude a že si tohle už prostě nenechám líbit, makat 60 hodin tejdně, do toho dvě školy, že už prostě ne. I s coo jsme to řešili. Od tý doby to začíná bejt lepší + mi skončily školy, takže to neni takovej záhul.

Toť asi vše k událostem posledních týdnů.

Rok v USA, v NYC. neuvěřitelný.

První půlrok mi čas ubíhal neskutečně rychle.

Hned po příjezdu do USA jsem dostala alergii - já. Alergii. super, trpěla jsem tim hrozně. Začala jsem mít křeče do nohou. Začali mi vypadávat hrozně vlasy.

Zjistila jsem, proč jsou lidi tady ( ne všichni) tak tlustý. Ve všem je cukr ( šunka chutná jak kdybyste žvejkali oslazenej plast - když jsem se Áčka zeptala, jestli ví, kolik procent masa v tý šunce je, neměl tušení na co se ho ptám.) všechno je nadopovaný sra*kama. A jejich hlavní jídlo dne je večer. My večeříme v 6. A po 12 kilech ( !!! ), co jsem tu za ten rok přibrala, kdy už se nemůžu dostat do svejch kalhot jsem řekla, že večer jíst budu, ale maximálně tak salát.

Po roce mi konečně koupil váhu na jídlo, ukázala jsem mu, kolik cukru láduje do dětí v pitíčkách a jinejch sra*ičkách, nestačil se divit. Ale stejně to nic nezměnilo. Cpe do nich sladký před spanim, pak se diví, že malej řve a nechce spát. Pokud nejsou se mnou k snídani jim dá palačinky - polotovar, kterej vytáhne z mrazáku, ohřeje v mikrovlnce, zakápne javorovym syrupem .. ke sváče bonbonky, k obědu tousťák s burákovym máslem a marmoškou a k véče kuřecí nugetky a hranolky ( věděli jste, že hranolky jsou zelenina, protože jsou z brambor? ... ). No jsem ráda, že já je učim na zeleninu a že to se mnou dlabou.

Vždycky, když jsem koukala na nějakej emerickej film a viděla jsem, jak jde pára z kanálů, říkala jsem si, že je to udělaný. Zima v NYC mě přesvědčila, že to udělaný neni, ale že to tak doopravdy je.

Až budu ( jestli budu) zpět v ČR a bude zima, už nebudu nadávat na odklízení sněhu - taky byste neměli - tady nasněží a trvá třeba celej den, než přijedou sypači.. Myslela jsem si, že se v ČR musim brodit hnusem, to jste ale nezažili zimu v New York City..

Víte proč jsou tady věčně kolony? 99% lidí nepoužívá blinkry, na co, když můžou zatroubit.

Parkuje se přes přechody, v křižovatce, otáčí se uprostřed křižovatky, pohoda.

Vždycky jsem si myslela, že se nejvíc bojim pavouků. O opaku mě přesvědčili 6 centimetrů velký švábi, který jsou schopný zdrhnout rychlostí pumy. Šváb je vlastně naše jediný zvířátko doma, škoda, že ho vždycky zabiju , teda většinou. Když mi loni v létě, kdy jsme měli v bytě švába snad každej den, Áčko řekl, abych nalila bleach do odpadu, ptala jsem se proč. Švábi lezou do bytů odpadem. ( jo !!!) . Můžu vám říct, že neni příjemný jít spát a za světla vašeho telefonu vidíte, jak se (díky bohu jen ten malej) s*áč, teda šváb, prohání po vašem polštář. Infarkt.

New York City smrdí. Neříkám, že všude. Ale ráno když vedu malou do školky a jdem po bloku, kde je starbucks, a tři restaurace smrdí to tam nečim zetlelym. Buď tam maj ve sklepě už druhej rok mrtvolu nebo nevim. To by jeden blil. Je tady bordel. Když maj přijet popeláři, odpadkový pytle se prostě hoděj na chodník a čeká se. Než přijedou, tak tady proběhnou naši asijští spoluobčané a všechny odpaďáky rozpáraj - jdou po plastovejch lahvích, který shromažďujou - asi za to dostávaj prachy.

V srpnu jsem se stavila na tři dny doma a to bylo naposledy, kdy jsem viděla svojí rodinu, svojí nejlepší kámošku..Rodinu ještě uvidím, ale s tou nejlepší kamarádkou už si tak jistá nejsem.

Slovo nejlepší už můžeme vymazat úplně. Člověk, kterej pro mě tolik znamenal, se na mě vykašlal úplně. Po několika nezdařilejch pokusech jí kontaktovat, zjišťovat co s ní je, už to vzdávám.

Hold má novej život, novou práci, novou kamarádku očividně. To že mi řekla, že se bude snažit našetřit co nejvíc, aby za mnou přijela byly předpokládám jenom kecy, když vidim všechny ty fotky, jak paří tam a tam s tou blonďatou blbkou ( nic proti blondýnám, teda většině).

Uvědomila jsem si, že v Čechách mám poslední čtyři kamrády.

Ta samota je tak hmatatelná, že to snad ani neni možný...

Každej den jsem vděčná za svojí mamku, za Lůcu z Washingtonu a za Dana, nedokážete si představit jak moc.

Každopádně, já jsem ráda, že to aspoň začíná bejt lepší. Ono to neni všechno jenom černý a bílý.

Ale Amerika pro mě rozhodně neni a já upřednostňuju Evropu.

Odpočítávání do Svatý Lucie pokračuje. S Danem počítáme každej den a už se těšíme.

Sama jsem zvědavá , co se bude dít a jak to mezi náma bude. Čeho se ale vážně bojim, pokud to tak má bejt a my spolu zůstaneme, budu ho chtít vzít domu, aby taky viděl odkud jsem, kde jsem vyrůstala. Ale vzít svýho přítele, kterej je tmavý pleti do rasistický země jakou Česká Republika je, bude něco. V Praze to nebude tak hrozný, předpokládám .. Ale já jsem z Děčína, kde žije ani ne 50 000 obyvatel a vážně si nedokážu s představit, vzít ho tam třeba do restaurace, protože už vidím, jak na nás všichni zíraj jak na zvířata v zoo. V tomhle je to v Americe jednodušší, rasa nerasa, nikdo na vás nekouká jak na opici, jen proto, že jste bílí, žlutí, černí, s proužkama nebo puntíkama..

No, návrat bude veselej..

Takže tak.. 

Každopádně já se teď těším na léto, dny utíkaj rychlejš a mě čeká 18 dní dlouhá dovolená, na kterou se těším jako blázen. Za pár dní mám narozeniny a chvilku na to dorazí Lucka s jejím přítelem.

I málo stačí k tomu mít radost. Negativa si přece taky můžeme najít na všem :)

( Sorry za chyby, nechce se mi to po sobě ani číst a už vůbec opravovat)

Další článek bude předpokládám na konci měsíce.

Mějte se fajn.

A vy , kterejm štěstí nepřeje - nezoufejte, bude líp. :)