Emergency

Ahoj všem,

Po nějaký chvilce se ozývám a ne s moc radostnejma zprávama.

Před skoro dvouma tejdnama jsem 'oslavila' narozeniny. HD měl meeting ten den, řekl mi, že se vrátí až někdy kolem půl 8 večer. Před 4 přijela babička s dědou a vzali malou nechat jí ostříhat. Zpátky dorazili až někdy po pátý, takže jsem opět makala víc jak 10hodin/den. Jupíííí. Vše nejlepší Lucy.

Babča připravila večeři, já mezitim seděla s dědou v obýváku, opravoval mi mojí angličtinu (což nikdy nedělal, předpokládám, že je se*e, jak se věčně dohaduju s Áčkem . haha . Vtipný je , že 95% amíků neumí jinej jazyk než ten svuj pos*anej, nauč se česky, dědo, pak mi něco řikej) ...

Po večeři dorazil Áčko, kolem osmý, se zmrzlinovym dortem, na kterym bylo happy birthday Lucy. jupíííí. svíčky, zpívali mi, bla bla, estráda.

.....................................

Byl pátek po mejch narozeninách, Áčko odjel s dětma odpoledne k jeho rodičům na víkend. Já zůstala doma. Večer kolem 10 to začlo. Příšerná bolest, kroutila jsem se jak žížala, Dan se ptal co mi zase je, protože je to každou chvíli něco, ta chřipka, zlý migrény, pak jsem měla něco se žaludkem, teď tohle. Říkám ledviny. Musej to bejt ledviny. Vzala jsem si ibalgin, vlezla do horký vany, dokud jsem nezačala cejtit, že ibalgin zabírá a usnula jsem v ručníku skrčená na svojí posteli.

Víkend nebyl tak hroznej, cejtila jsem teda, že se něco děje, ale nic hroznýho.

Pondělí. Malá měla graduation, školka končila, s Áčkem, malym , babčou a dědou jsme šli do školky na slavnostní zakončení, potom na oběd.. A já si říkala, že od teď mám teda obě děti doma. Hmmm.

Úterý. Dopoledne jsem vykoupala děti, protože ty chudinky maj v pokoji vedro, a byly celý upocený.

Po obědě jsem je dala spát. Přišel pán na opravu wifiny. A začalo to znovu. Modlila jsem se, aby už vypadnul, bolest se stupňovala.

Odešel, já se svalila na zem, myslela jsem si, že se trochu narovnám. Dan chtěl, abych šla k doktorovi, to jsem samozřejmě odmítala. Ne.. Bylo po třetí a já zvracela bolestí. Psala jsem Áčkovi, kdy dorazí domů, že je mi zle. Napsal, že brzo přijede a vezme děti na nákup sebou. dorazil po čtvrtý. Mezitim jsem znovu zvracela. Seděla jsem v obýváku na gauči, spocená a už jsem myslela, že nemůžu. Naštěstí náš soused, kterej bydlí vedle ( a kterýho nesnášim, protože věčně tříská dveřma, ať je 6 ráno nebo 11 večer), je doktor a má ordinaci pod náma. Áčkovi jsem řekla, že potřebuju doktora, doběhnul k němu, vrátil se a řekl, že k němu můžu jít. Asi 20 minut jsem čekala v čekárně, potom si mě vzal k sobě do ordinace, ptal se co a jak. Nejdřív, že mám asi jen něco se svalem nebo žebrem. Po nějaký chvíli mi teda udělal odběr, řekl , že vidí infekci, dal mi antibiotika a silný prášky na bolest. Přišla jsem domu, dala předpis Áčkovi, kterej šel pro léky do lékárny. Nevim, jak dlouho byl pryč, vim, že to trvalo snad hodinu, stihla jsem se dvakrát vyzvracet. malej chudák za mnou chodil do koupelny, hladil mě po zádech. ňuňák. Áčko dorazil, musel mi otevřít prášky, protože jsem už ani to nedokázala. Samozřejmě jsem to vyzvracela. Dal mi další. ani ty jsem v sobě neudržela. Šel k doktorovi zjistit co má dělat. To už jsem tady skákala, lehala si na zem, sedala si, nevěděla jsem co dělat. Horší bolest jsem v životě nezažila. Volala jsem Danovi, že určitě umírám, že to nezvládám. Znovu jsem zvracela. Přišel Á. Začal oblíkat děti a že jedeme na emergency.

V rychlosti jsem popadla moje cestovní pojištění, převlíkla jsem se z propocenýho oblečení, vzala si pas, českej telefon a nabíječku. Cesta byla hrozná, museli jsme zastavovat, protože jsem zvracela i cestou samozřejmě. Když A zastavil u vchodu s tim, že musim dovnitř sama, že musí najít místo na zaparkování, tak jsem myslela, že to se mnou už šlehne. Zvládnu to???

No nic, šla jsem dovnitř, došla k recepci, kde se mě ptali co se stalo, kde mě to bolí. Tam už jsem ležela na pultu, chlápek se mi omlouval, že tohle je rutinní postup. což jsem mu řekla, že ok, ale že mam takový bolesti, že to nedávám. Posadili mě do čekárny a do tří minut si pro mě došla sestra. Šla jsem na další recepci, kde se mě znovu ptali, na moje údje, co mě kde bolí, dostala jsem náramek se svym jménem a kódem, znovu musela odevzdat moč. Znovu zvracela.. Položili mě u recepce na postel, naproti mě týpek připoutanej želízkama k posteli, okolo něj deset policajtů.. Super. Já se svíjela na posteli, přišel někdo a začal mi odebírat krev, křičela jsem v bolestech, ať už mi daj proboha něco na tu příšernou bolest. Píchli mi něco na bolest a odvezli mě zase jinam. emergency rooms - pokoje pro dvě postele beze dveří, bylo jich asi 15 v řadě, vedle další recepce. Bolesti neustupovaly, naběhla sestřička, změřila teplotu, tlak, dala mi kapačku, píchli mi zase něco proti bolesti. Nezabralo to. Křičela jsem snad na celou nemocnici, píchli mi morfin. Nic. Píchli mi další. Nic. Řekla, že bych další neměla. to už jsem mezi slzama křičela, ať začnou něco dělat nebo, že bolestí umřu. Po třetím už jsem byla sjetá jako dobytek.

Byla jsem na telefonu s Danem, kterej mi byl celou tu noc velkou oporou a od 8 od večera do 10 do rána byl se mnou na telefonu. Ještě, že jsem si vzala nabíječku. Přišla za mnou sestřička s tím , že mám manžela a děti v čekárně, že vše ok. Haha, tak to jo. Po dávkách morfinu, kdy jsem se přestala svíjet mi dali ten jejich úžasnej nemocniční hábit. akorát jsem se tim přikryla, protože jsem dorazila v kraťasech a tričku a vevnitř jela klima ( asi jediný co tady tolik miluju - klima všude ). Vezli mě na sono. Doktor skvělej, zdravotní bratr taky :D přendali mě na sono. divim se, že jsem pobírala, co se okolo mě děje, co po mě přístroj chtěl, do deseti minut jsem byla zpět na pokoji. Přišla za mnou doktorka, že mám zaseknutej ledvinovej kámen, kterej mi způsobuje tu příšernou bolest na umření a že mi daj léky, který mi ho pomůžou rozpustit. Taky jsem dostala antibiotika do žíly. Bolest se začala vracet. Když náhodou prošla sestra kolem, řekla mi, že se musí zeptat doktorky, jestli můžu dostat další morfium. Vrátila se až někdy za půl hodiny a píchla mi morfin. Yesss. Ten stav jsem v tu chvíli fakt milovala, cokoliv jen ne tu bolest. Přišla sestřička oznámit mi, že manžel s dětma odjel. Díky...

Dorazil za mnou jinej doktor, že kamenů mám několik, a že tenhle rozpustit nepůjde, že potřebuju operaci a že mám infekci a to a tamto. To jsem začala řvát. Doktorovi jsem vysvětlovala, že nevim, jestli si operaci můžu dovolit. Odešel a vrátil se s jinou doktorkou, že tohle je emergency případ, že mi to základní americký pojištění pokryje, ne teda asi vše, ale většinu. Ok no... Oznámili mi, že mě objednaj na ráno na sál a čekalo mě předoperační vyšetření. Před 4 ráno mě vezli na rentgeny ( tu mindu, co mě tam vezla bych rozkopala, taky jsem nebyla nadšená, že se ve 4 ráno něco musí dít.) , dělali mi EKG, odebírali víc a víc krve, další kapačka, další antibiotika... K ránu jsem šla poprvý na záchod a dostala ze sebe trochu písku.

V 8 přišli doktoři a řekli, že možná nebudu operaci potřebovat, pokud to byl ten kámen, že mě pošlou znovu na sono a uvidíme. Volala jsem mamce, aby věděla, co se se mnou děje.. Bylo po desátý dopoledne a konečně jsem je viděla přicházet. Oznámili mi, že se po domluvě rozhodli, že bych na operaci měla jít stejně a že je to na mě. Mluvil s nima A. po telefonu. Odešli, aby mi dali chvilku si to rozmyslet. Volala jsem znovu mamce.. Strach je potvora, no.. Ale ta bolest je peklo. Přišla sestřička, řekla jsem, že operaci chci.

Fičák. Znovu odběr, antibiotika, atd. Vezli mě do patra na sál. Cestou jsem brečela, týpek co mě vezl, se mě snažil rozptýlit, ale všichni chápali, že jsem v nemocnici poprvý, operace poprvý , že jsem v cizí zemi a naprosto sama. Musela jsem teda počkat asi půl hodiny na chodbě, doktorka mi tam vysvětlovala co se bude dít, musela jsem podepsat papíry, že budu v celkový anestezii a že se může stát to a tamto. Pak už si pamatuju jen jak mě přendali na stůl. A nevim nic. Vzbudily mě až hlasy cestou na pooperační. Pak nevim..

Pak jsem se vzbudila a čekala, než ke mě někdo konečne přijde a odpojí mě, ať si dojdu na záchod. taky jsem se domáhala svejch věcí, který jsem měla u security, protože tam se mnou nikdo nebyl. Viděla jsem úplně jinýho doktora, kterej mi řekl, že pro mě nemá dobrý zprávy, že si mě tam asi ještě nechají kvůli infekci atd. Volala jsem ségře, která mi v tu chvíli taky hrozně pomohla. Ono když jste někde úplně sami, tak obyčejnej pokec hrozně pomůže.. Pak přišel zase jinej doktor, ten mi dal číslo pokoje, kde budu. Pak přišla sestra, ať si někomu zavolám, že mě pouštěj domu, protože nemám teplotu, tak mě nechaj odejít s antibiotikama a budu si pak akorát muset zavolat doktorovi, kterej mě operoval a domluvit se na druhou operaci.

Jo, další-- A poslední. Snad.

Áčko mě odvezl domů, koupil jídlo ( yess jídlo po dvou dnech) dojel mi vyzvednout léky. Děti jsou u jeho rodičů. Druhej den po práci mě přijel zkontrolovat a odjel až do pondělka k jeho rodičům s tím, že děti přivezou jeho rodiče v pondělí dopo/odpo a on dorazí po práci. Psala mi coo, která za mnou ve čtvrtek přišla. Mám naprosto nejlepší koordinátorku. Skvělá ženská. V pátek jsem se pokoušela dovolat doktorovi, nechala jsem mu vzkaz na záznamníku, v pondělí budu hned volat znovu. Chci mít domluvenou druhou operaci na co nejdřív a začít se hojit a mít to prostě za sebou. Taky jsem volala do ČR do pojišťovny, kde mám cestovní pojištění, kde jsem jim všechno odvyprávěla, ženská se divila, že si toho tolik pamatuju.

Zjišťovala jsem si na fb na naší skupině, na kolik to tak cca může vyjít a když jsem zjistila, že slečna s podobnym problémem dostala účet na $ 50 000 málem mě vezli znovu... Takže teď jen doufám, že se o to pojišťovna postará a nezačne si vymejšlet co a proč nezaplatí.

Chci se uzdravit co nejdřív, abych si mohla užít dovolenou v srpnu, což je další stres. Musim bejt OK do srpna, MUSIM....

V životě jsem neměla takovej strach a necejtila takovou bolest, vážně jsem myslela, že umřu. Co jsem si hledala na internetu, tak všichni popisujou tuhle bolest jako to nejhorší na světě. Nikomu bych to nepřála. Zvládnout tohle naprosto sama, v cizí zemi.. Jsem na sebe pyšná.

Všem, co vás něco schvátí, hlavně když jste mimo domov - good luck lidi. Neni to sranda.

Já pro dnešek končim, ozvu se snad zase brzo.

Mějte se fajn.