Kdo čte blog, ví, že už je to nějaká doba, co jsem napsala poslední článek. A taky ví, že jsem byla v březnu na Svatý Lucii, kde mám přítele. Že jsem na nějaký dovolený vůbec byla jsem zapomněla hned první týden... Bylo težký dokopat se a napsat tenhle článek.
Abych to uvedla na pravou míru - už od prosince to mezi mnou a HD trochu skřípe.
Od ledna, kdy se na mě vybodnul a já musela na poslední chvíli začít soboty a neděle chodit do škol, on si začal každej pátek chodit kalit, takže já musela hlídat, každej den hlídání dýl než máme ve smlouvě za stejný prachy, chození pozdě bez sms, bez promiň, mohla bys, prosim. Takže asi tak.
A pak je ještě vzteklej, že mě ráno nevidí s úsměvem na tváři. No...
Co jsem se vrátila z Lucie jsme s Danem řešili, že tam přijedu na moje narozeniny v červnu a že to oslavíme s nim a jeho rodinou. To jsme ale nevěděli, co nás čeká. Pár dní po tom jsem měla s hd a dětma večeři, ptal se jaká byla dovolená atd. Tak jsme mu řekla o Danovi, tak se smál a říkal, že si to myslel bla bla. Zeptal se kdy se uvidíme znovu, tak jsem se ho rovnou zeptala jestli by bylo možný, abych dostala na dovolenou na moje narozeniny ( věděla jsem, že to možný je, protože děti můžou vždycky pohlídat jeho rodiče ). Tak mi řekl že jo a pak to přišlo. Oznámil mi , že v srpnu odlítá do Irska za rodinou , říkám, že v pohodě, že s tím jsem počítala. S čím jsem ale nepočítala, že poletí na 3 TEJDNY. Loni byl totiž i se mnou na 2 týdny. Já teď do Evropy nemůžu kvůli vízum. Jako 3 týdny. wtf. co tady mám asi tak dělat takovou dobu? Mluvila jsem o tom s Danem a nakonec jsme se dohodli tak, že červen bohužel padne, protože finančně to prostě nejde a já přiletim v srpnu na skoro 3 týdny. Co se dá dělat.
Situace s hd začala bejt horší. Jeden den se ptal, jestli můžu zase večer hlídat, ještě to byl všední den. Řekla jsem , že ne, že něco mám. Domluvil se s jeho kamarádem, co bydlí v baráku, že děti pohlídá. Nahlásil že odejde v půl 7 a vrátí se v půl desátý. Mě bylo jasný , že dorazim dřív. Přišla jsem v 8, poslala jsem jeho kámoše domu, všude samozřejmě bordel, děcka uklidily, dala jsem je spát a čekala na hd. V 10 sms, kdy už byl půl hodiny pozdě, že dorazí v 11. bez děkuju, prosim,vadilo by ti... Dorazil za 5 12 doslova, to už jsem seděla v obýváku, naštvaná, vyčerpaná se slzama v očích on si s úsměvem přiskotačil, že co se děje. Tak jsem se ho ptala, jestli to jako myslí važně, půlhodiny jsme se tu kňafali , nedokázal pochopit , co je špatně na tom, že si chodí v kolik chce a ještě se mě dovolí zeptat co mám lešího na práci. Ještě to dopadlo tak, že on beze slova odešel. Druhej den se mi sice u večeře omluvil, že byl opilej. To pro mě neni omluva. A jestli si myslel, že mi dá lístky na zápas NBA a bude to vše ok, tak to se spletl.
Teď tu byly prázdniny na týden - takže obě děti doma + on měl taky ten týden dovolenou. v pondělí byli teda pryč, utery a streda byl radsi v praci nebo kde ctvrtek jsem mu rekla, ze chci udelat jarni uklid, jestli mi pomůže, tak aspoň něco. Šli jsme všichni na oběd a říkal, že chce v pátek do zoo ( což byla moje idea , kterou jsem navrhla ještě před prázdninama), řekla jsem mu, že v pátek má pršet, že v dešti v zimě nehodlám chodit po zoo. lol. řekl, že se uvidí. V pátek vstanu, snídám, naběhl , že se vyráží za půl hodiny. ptám se jestli prší, prej že si nemyslí. Kouknu z okna vidim, že mrholí. Nikam nejedu. Tak už byl zase nasupenej.
Děti oblíknul stylem - mikina vám stačí. To už jsem nekomentovala... Když odcházeli ani nezabučel, když se vrátili tak jsem se pozdravu taky nedočkala, ještě jsem na něj mluvila a měl mě úplně na háku a šel do hajzlu někam. Odjel k rodičům a já před sebou měla doslova krásnej víkend.
V neděli byl cluster meeting, na kterej jsem po 9. měsících zavítala. Vyprávěla jsem svojí coo, co se děje/dělo a byla jsem ráda, že mi to odkejvala, že je na mojí straně.. Hrozně mi to pomohlo.
Musím říct, že posledních x týdnů bylo peklo. Skoro po roce zjistit, že ten s kym žijete a komu jste věřili, je někdo úplně jinej. Tak už i já jsem narazila a poznala, co je ta americká přetvářka.
A muset přemejšlet, že v tomhle mám žít další rok. Rok mýho života ztracenej..
Zítra je to rok, co jsem sem přiletěla. Měla bych mu dát nějakej dárek - upřímně, je mi líto těch peněz, jestli nakonec vůbec něco teda koupim..
V rámci sebelásky jsem si ale řekla, že se pokusim to mít všechno víc na háku a tolik si to nebrat. Ikdyž v tom musim žít..
Další článek bude brzo, přísahám.
Mějte se všichni fajn :)
Žádné komentáře:
Okomentovat